Srbsko je krásná, pro mnohé Evropany zatím neobjevená země. Na severu je hodně podobná Maďarsku, rovinatá, pokrytá poli a farmami. Nic pro motorkáře. Ale jižněji, tam už to začíná být zajímavé, tady se zvedají srbská pohoří Kopaonik, Tara, Zlatibor. A na východě je hranice s Rumunskem tvořená po desítky kilometrů řekou Dunaj. Ta, poté co prošla hlavním městem Bělehrad vtéká do krásné, hornaté oblasti, kde prekonává překážku, hydroelektrárnu zvanou Iron Gate, nebo srbsky Železná vrata. A celá tato oblast, od majestátního hradu Golubač až k Železné bráně tvoří národní park Djerdap.
Tam jsme se letos vydali i my. Po dohodě se správcem parku, který nám doporučil místa, která je možné projíždět nebo procházet, jsme se rozhodli projet ho křížem krážem a užit si tady pozdní květnové jaro.
Ze silnice číslo 34 jsme odbočili na křižovatce R2340 doprava a vjeli do parku v jeho severní části. Zvláště v tuto dobu je v parku úplné pusto, kromě dřevorubců tu nepotkáte nikoho. Co se týče cest, je tu v podstatě vše co si může motorkář přát, šotolina, písek, hladká hlína, bláto, tráva, kamenité úseky a spousty, spousty kaluží a brodů. Některé cesty jsou však ve velmi špatném stavu, sesuvy půdy je často udělaly nesjízdnými pro težké motocykly a auta, je tedy nutno počítat s tím, že se občas budete muset vrátit. Jako zdroj tras je možné použít můj oblíbený wikiloc, databázi vytvořenou uživateli na kolech, motorkách, offroadech. Tam je alespoň minimální záruka, že bude cesta v použitelném stavu a někam povede. Ale místo které projede cyklista nebo jezdec na lehkém terénním enduru už nepřekoná cestovní enduro, které i s nákladem váží často přes 300kg.
Při toulkách parkem jsme navštívili i horské městečko Majdanpek, dříve navštěvované lyžařské středisko. Dnes jeho zašlou slávu připomínají poměrně zdevastované budovy, hotely, trosky rekreačních atrakcí, hrišť apod. i tak je to ale zajímavá podívaná, hned vedle města leží i obrovský důl na železnou rudu. Dnes už se dle informací od místních těží jen zlomek toho co za dob RVHP, ale uvnitř pořád panuje čilý ruch, obrovská nákladní auta křižují lomem jako za dob největší slávy.
Srbsko je dnes bohužel velice chudá země, po válce se nepodařilo obnovit hospodářský růst a je to vidět na každém kroku. Státní peníze chybí, silnice lemují opuštěné budovy, obchodní střediska ve vesnicích jsou poloprázdná. Obchůdek však nikdy nechybí, veškeré potřebné potraviny jsme vždy nakoupili, mnohdy berou platební karty, případně eura. Současný kurz cca 105 dinárů za 1 euro.
Lidé jsou zde přátelští, rádi se pouští do rozhovoru, poseděli jsme v garáži na kávě se zaměstnancem energetického závodu, podebatovali s dřevorubci, prodavačkami, s opilci posedávajícími u obchodů i s vesničany. Spát je možné doslova kdekoliv, obvykle jsme našli klidné místo někde za vesnicí, poblíž potoka nebo říčky. Moc nám chutnala místní piva, hlavně Zaječar.
Z Majdanpeku jsme to vzali téměř přímo na Lepenski Vir, dokud nás nezastavil nesjízdný terén. Mnoho cest končí po několika kilometrech beznadějně v hluboké trávě nebo na okraji srázu. Zažili jsme i perné chvíle, kdy jsme se škrábali po bahnitých úbočích nahoru, zpět do civilizace. S těžkými motorkami a naloženými kufry docela náročné.
Nakonec jsme přece jen dorazili zpět k řece. Tu lemuje krásná silnice, bezpočet tunelů vytesaných ve skalách a krásné výhledy na Dunaj a skály okolo.
Podruhé jsme do parku vjeli v jeho druhé části, s cílem dorazit přes park k vyhlídce Petrovo Selo. Výjezd začal poměrně nezákeřně, po krásné šotolinové cestě jsme vyjeli na hřeben. V místní vesnici jsme nakoupili zásoby a pokračovali dál, po trase z wikiloc směrem do údolí. Tam se široká a prašná offroad „dálnice“ změnila v úzkou, ale rychlou a zábavnou štěrkovo-hliněnou cestu kterou jsme desítky kilometrů pádili přes hory a doly, užívali si výjezdů, kaluží, driftů a parádní přírody okolo.
Pak jsme však dle pokynů wikiloc odbočili na travnatou cestu, občas dlážděnou stopami krav a koní, na část která nás měla přivést na vyhlídku na nejkrásnější části parku. Následující kilometry se průměrná rychlost snížíla na přibližně 1-2km/h. Bláto, uzké cesty zarostlé až do poloviny křovím, ostnatými větvemi a šlahouny které dokážou lehce strhnout řídítka na doraz. Následujících několik hodin jsme měli o zábavu postaráno, desítky pádů, motorky i my až po uši od bláta, někteří skončili i několik metrů od motorky 🙂
Večer jsme, solidně unavení a vyčerpaní dorazili na poměrně hezkou cestu, ta naás přivedla k vytouženému cíli. Ale ten stál za to! Po nekonečných kilometrech v zeleném pekle nás čekal ten nejkrásnější pohled na Dunaj a skály okolo. Nenápadná a zarostlé místo na kolmé skále vysoká stovky metrů. Paráda!
Téměř okamžitě po příjezdu na silnici lemující Dunaj začalo hustě pršet, to už jsme ale byli schovaní pod přístřešky na odpočívadle. Jen jsme domýšleli jak by to dopadlo kdyby nás bouřka zastihla v hluboko v lesích které bylo obtížné projet i v relativním suchu.
Po noclehu v opuštěném kempu u řeky jsme druhý den pokračovali směrem na jih, směsicí všech možných druhů povrchů až dalšímu pohoří kterému vévodí krásná hora Stol. Tady je lesů málo, užívali jsme si perfektně hladkých písčitých cest, rychlých a zábavných. Poslední kilometry do sedla pod horou byly dost náročné, cesta byla vytesaná ve skále, velké kameny a špičky skály koukaly z cesty a víc než na jedničku to nebylo, naopak jsme nevěřili že vyjedeme nahoru. Tady se ukázala být jako obrovská výhoda 21 palcová přední pneumatika F800GS, ta si poradila s výjezdem mnohem lépe než 19 u R1200GS. Nicméně nahoru dorazily všechny motorky, jezdci se odměnili opečenými klobásami a odpočinkem ve stínu zajímavého stromu neurčeného druhu.
Zpáteční cestu jsme zvolili po břehu Dunaje a nelitovali. Silnice je poměrně kvalitní, rychlá a mimo jízdy si užijete i krásných výhledů na rumunský břeh.
Celkové náklady na cestu byly velice nízké, benzín cca 3500Kč, dalniční známka madarsko 130Kč, poplatky Srbsko 116Kč.
Trasu ve formátu gpx (např. Garmin) si můžete stáhnout zde (pravým tlačítkem na odkaz a zvolit „uložit odkaz jako“): trasa Srbsko