Letos v dubnu jsme navštivili Maroko. Nějakou dobu jsme ladili vhodný termín, duben se nakonec ukázal jako dobrá volba. Na severu se teploty pohybovaly okolo 18-24 stupňů, při přejezdech pohoří Atlas i okolo nuly, na východě v pouštích okolo 25-30 stupňů, dole v Marakéši bylo mezi 28-35 stupni. A poblíž atlanského oceánu bylo nejchladněji, okolo 15-20 stupňů a často poměrně silný vítr. Nepršelo v podstatě vůbec, jednou byly na obzoru tmavé mraky, jinak bylo polojasno, spíše jasno.
Zvolili jsme cestu dodávkou do Janova, tam se s motorkami nalodili na trajekt, který nás po 55 hodinách dovezl do Tangeru. Při nalodění v Itálii je nutné předložit veškeré doklady potřebné k opuštění EU (pasy, doklady od moto), a lodi pak probíhají další kola, v našem případě den před přistáním doklady k motorkám a při přistání (ještě na lodi) pak kontrola pasů. Po opuštění lodě ještě následovaly další dvě kontroly dokumentů a potvrzení vydaných na lodi.
Poté už jsme se ocitli v přístavním městě Tangier. Původní záměr byl spát pokud možno v kempech, ale 90% z nich vůbec neexistovalo, jsme tak používali většinou booking a ubytování soukromí nebo penzionu. Občas nám dohodili nocleh otravní lidé, kteří se bohužel vyskytují kdekoliv tam kde bývají turisté. Docela mě to kazilo celý výlet, bez otravného pokřikování a přemlouvání se neobešla žádná zastávka ve městech. Ale patří to k Maroku, je potřeba to vzít jako jeho součást. NIcméně kdekoliv mimo turisticky exponovaná místa byli lidé přátelští, případně si nás nevšímali vůbec. Stejně se lišily i ceny, poblíž turistických atrakcí vše stálo i desetinásobek toho co mimo ně. Obyvatestvo se liší v závislosti na lokaci, ve městech jsou převevším arabové, na venkově pak původní obyvatelé, berbeři. Za celou dobu jsme neřešili žádné problémy s místním obyvatelstvem.
V okamžiku kdy jsme hledali jídlo nebo ubytování jsme ignorovali místní nabízeče čehokoliv a šli přímo do ubytování. Někdy to bylo složité, lokace v bookingu jsou totiž často uvedeny na místech kde by je turisté chtěli (přímo v historickém centru města, uprostřed atrktivní památky apod.). Je tedy nutné hotel hledat na základě adresy, ne umístění na mapě ve vyhledávači ubytování. Často nepomohlo ani to, adresa prostě v mapě nebyla, bylo nutné zavolat a dohodnout se přímo s poskytovatelem.
Ubytování byla asi největší komplikace, jinak už zbývaly jen radosti. Příroda je až na pár vyjímek na severu, kde jsme si připadali jako v Čechách uplně jiná než v Evropě. Vysoká pohoří Malý a Velký Atlas, východ země pokrytý pískem, opuštěný jih a západ u Atlantického oceánu s množstvím vegetace a turistických středisek.
Z Tangeru jsme pokračovali do Modrého města Chefchaouen. Zájímavé centrum města je nepřekvapivě povětšinou modré, ve staré zástavbě je pak množství obchodů s tradičním zbožím, kavárny a čajovny.
Poté přes velké město Fes, město kontrastů především co se týče životní úrovně. Od čtvrtí, kde se na silnici válí odpadky v hromadách, kde stáda ovcí požírají zbytky, kde stojí vraky na středovém pruhu, až po krásné čtvrti ve středu města. Dohazovač nám doporučil opravdu pěkný a vcelku levný riad, poté však vše zabil tím, že nám vnutil „průvodce“ bez špetky studu, který nutil již zavřené obchody otvírat a nás poté ke koupi všeho co jsme nechtěli, ani nepotřebovali. Vše završil „levnou restauraci“ kde stál předkrm 500Kč. Přitom kvalitní jídlo lze zakoupit už od 80Kč, za 150Kč je luxusní tajine. Město a jeho centrum je ale velice zajímavé a stojí za prohlédnutí. Z centra nás k riadu dovezl taxikář, který se slovy „We are here“ okamžitě odjel. Nám pak stačilo dojít přibližně dva kilometry na skutečné místo našeho ubytování.
Druhý den jsme pokračoval přes náhorní plošinu směrem k horám. Zajímavé bylo městečko Ifrane, které vypadalo jako vystřižené z Evropy. Pozůstatek z dob, kdy bylo Maroko francouzkou koloníí. Cestou jsme navštívili místo v cedrových lesích s nejstarším stromem Cedre Gouraud a osadou opic poblíž. Opice jsou na turisty zvyklé a vcelku si nás nevšímaly, až do okamžiku kdy kolega vytáhl jídlo.
Začali jsme stoupat do hor a nocleh našli na samotě na náhorní plošině poblíž hlavní silnice RN12. Berber, který ubytování ve svém domě nabizel byl skutečně vzdělaný a zcestovalý člověk, který navštívil i naši republiku, měl přehled o naší historii i historii ostatních evropských zemí. Ubytování prosté, ale krásné a jídlo výborné.
Ráno jsme překročili horský masív, kávu si dali v horském městečku Imilchil a během dne projeli množství až neskutečných berberských vesnic, jako vystřižených z filmů o hvězdných válkách. Nadmořská výška byla místy okolo 2700 m/n m. v sedle Tizi n‘ Tirhourhizine se teplota pohybovala okolo 5 stupňů. Pěkná silnice RN12 vede až do údolí 10000 palem, poblíž města Tinghir.
Odpoledne jsme dorazili soutěskou Todra do údolí 10000 palem, poblíž města Tinghir. V soutěsce bylo množství autobusů a turistů, samozřejmě nabízeči. V udolí palem už se znatelně oteplilo a slunce peklo bez přestávky. Teploty okolo 30 stupňů i v nadmořské výšce okolo 1000 m n.m. FOtit se moc nedalo, okamžitě se na nás sesypalo množství žebrajících dětí. Vyprahlou krajinou jsme pak celý den pokračovali dál na východ.
Do pouště Erg Chebbi jsme přijeli už poměrně unaveni, najít kvalitní nocleh nebyl problém, celá oblast je prošpikovaná hotýlky, penziony, stany v poušti a množstvím půjčoven všeho na čem se dá v hlubokém písku jezdit, nejčastěji čtyřkolky, lehká endura, velbloudi. Na našich těžkých motorkách jezdit v hlubokém písku moc nejde, tak že jsme se drželi spíše na vyjetých cestách, které však často končily zaváté pískem. NIcméně všude jsme si nějak poradili, nezapadli a padali jen vyjímečně.
Z Erg Chebbi jsme se přes nekonečné palmové plantáže (obvykle datle), dostali k mimořádně fotogenické, okolo 2500m vysoké hoře Gara Medouar, stojící osamoceně ve vyprahlé pustině. Poté, asi 90km mimo asfalt dlouhá cesta ničím. Nocleh jsme našli opět přes booking ve městě Nekob, přes 600 let starý dům se strážními věžemi a přatelským hostitelem.
Z městečka Nekob jsme přejeli horský masív krásnou šotolinovou cestou mezi vysokými pískovcovými horami, cítili jsme se jako někde v nevadské poušti. Za celou, 50km cestu jsme potkali jen jednoho turistu z Holandska a terénní dodávku.
Po kvalitních nových silnicích jsme se pak přesunuli k turistické atrakci jménem AIt Ben-Haddou, proslavené množstvím zde natočených filmů a seriálem Hra o trůny. V dubnu naštěstí vcelku málo turistů a málo nabízečů. Hliněné městečko stojí za návštěvu, při západu slunce vypadalo opravdu působivě.
Chtěli jsme navštívit i proslulý trh v Marakéši, ale opět zapracovalo neseriozní zařazení polohy ubytování, jezdili jsme v uzounkých uličkách sotva pro chodce, otírali se o stánky se zbožím, odmítali desítky nabízečů abychom pak zjistili, že ubytování je úplně mimo centrum nové budově na předměstí. Dorazili jsme pozdě večer, znechucení a otrávení, z návštěvy přelidněného středu města nebylo nic, raději jsme zvolili odpočinek bez otrapů.
Další den jsme dorazili k oceánu, zde byla turistická centra vcelku vylidněná, foukal silný vítr a bylo okolo 14 st. Po rozpálené Marakéši vcelku příjemná změna a pohoda. U oceánu byly jen hejna racků a pár místních. PO pobřeží jsme pak pokračovali k velké mešitě v Casablance, prošli pár parků a pomalu se začali vracet do Tangeru na zpáteční plavbu. Sever, zvláště v kopcovité krajině nám opět připomněl léto u nás.
Na trajekt pak vedla nekonečná kolona aut marockých překupníků, kteří jedou jedním autem do Evropy, kde koupí dodávku kterou naloží až po strop a ještě dál použitým zbožím, které tak nalezne další uplatnění i téměř po smrti.